Sympozium: Divadlo nahlížené odjinud
Datum konání: 9. – 10. dubna 2024
Místo: Venuše ve Švehlovce a Městská knihovna Praha
Reflexe vlastní umělecké tvorby.
S vybranými šesti účastníky projektu jsme vytvořili prezentace, které pak sami přednesli v pražské Městské knihovně na sympoziu Divadlo nahlížené odjinud. Pro každého účastníka s Downovým syndromem, který se v ten moment stal lektorem, jsme nalezli specifickou formu, která mu umožnila předat své myšlenky publiku sympozia osobitě a srozumitelně.
V rámci události Divadlo nahlížené odjinud jsme dále veřejnosti nabídli přednášku Jitky Vrbkové, workshop pohybových improvizací s následnou reflexí (kombinace „slovníku“ performerů s Downovým syndromem a účastníků workshopu byla velmi obohacující) a závěrečnou diskusi vedenou divadelní kritičkou Barborou Etlíkovou.
Událost vznikla ve spolupráci s Teatrologickou společností.
Videozáznam workshopu - sestřih
Divadlo jako cesta k sebepoznání II.
KONCEPT PROJEKTU
Celkem 12 mladistvých a 2 dětští herci s DS absolvovali nejprve workshopy tance s Kristýnou Kučerovou a především workshopy pantomimy s lektorem a mimem Sergejem Sanžou.
- S herci s DS pracujeme na rozvoji pohybových dovedností od roku 2013; prakticky jejich herecké vzdělávání vychází z pohybu, protože vzhledem k menším mluvním dovednostem byl pohyb zejména na začátku spolupráce způsobem, jak rozvíjet performativitu, aniž by byli herci stresovaní tím, že něco nedokáží říct nebo si nepamatují.
- Učíme se fixaci pohybových a tanečních dovedností v tanci (pokračování workshopů s lektorkou Kristýnou Kučerovou) a zkoumáme dosud neprozkoumané pole, jímž je pantomima.
Po úvodních workshopech jsme vybrali skupinu pěti mladistvých s DS, s nimiž jsme se rozhodli pracovat intenzivněji a vést naše snažení až k veřejnému tvaru, tj. k divadelní inscenaci. Vybráni byli i herci s menšími hereckými zkušenostmi včetně herců zcela nemluvících s vyšší mírou omezení intelektových schopností.
METODIKA PRÁCE NA PROJEKTU
Metodiku práce bylo v podstatě potřeba rozdělit na dva způsoby: jedním způsobem se pracovalo s herci s většími zkušenostmi a většími mentálními dispozicemi, kteří jsou schopni reflektovat zadání, zapamatovat si schéma a fixovat (ač vše vyžaduje mnohonásobné opakování). Jiný způsob pak vyžadovali herci, kteří mají nižší schopnost porozumění a paměti. Paradoxně tito herci zpravidla disponovali přesným vnímáním dramatické situace a jakousi „intuicí“, takže pro vytváření jevištního tvaru se spíše osvědčilo nabídnout hotovou dramatickou situaci a atmosféru, do které tito herci vstoupí a jednají spontánně. Po mnoha opakováních se nám podařilo i s těmito herci vybudovat scény, kdy jsou např. na jevišti sami. Obecně lze říci, že náš předpoklad, že herci s DS budou mít k pantomimě dispozice, byl správný, ovšem cesta k zafixování tvaru byla velmi dlouhá a žádala si mnohá zjednodušení.
Speciální výzvou pro účastníky s DS byla manipulace s rekvizitami a scénou – nikoli pouze s cirkusovými předměty (balonky, tyče apod.), nýbrž i s pojízdnými maringotkami, které vyžadovaly vysokou schopnost orientace v prostoru, jež by nebyla snadná ani pro profesionální herce bez handicapu. Výsledkem těchto workshopů, k nimž se přidaly intenzivní víkendové workshopy, byl nakonec plnohodnotný divadelní útvar, Cirkus Pefrecto.









