Když kdokoli tu stane uchvácen
přepychem a klamnou nádherou,
ať zví, že rozvrácen byl tento mocný
dům zásahem vrtkavé Štěstěny.
Svítá a toulavé hvězdy
před světlem prchají z nebe.
Vstává slunce, vlasy mu září,
nastává světu zas jasný den.
Agrippina zabije Claudia.
Nero zabije Agrippinu.
Nero si vezme Octavii a zamiluje se do Poppaey.
Nero chce zabít Octavii.
Řetěz násilností se prodlužuje a bohové s tím nic nedělají. Bohové totiž nejsou. Zato je tu dav, který touží po vzrušení, po změně, po krvi. A podsvětí se otevírá.
Hodinová mélange zvuků, pohybů, tance, dramatického textu neznámého autora z doby římského císařství a rozmanitých tónů violoncella. To vše v místně specifickém prostředí parku na Kraví hoře. Hrajeme za každého počasí.
„Octavia našla důkaz, že bohové neexistují a shledala, že se proměnili v padající hvězdy, kterým lidská pošetilost přisoudila moc plnit přání.“
Inscenace „neotevírá přímou skepsi, spíše polemizuje s myšlenkami na „doby temna“ a jejich možné přečkání s vědomím, že vlastní odpovědnost nemůže být nenahrazena upínáním k imaginárním nadějím jako víra…“
