– Manon? Kdo je Manon?
– Zázrak!
– Kdybyste alespoň neužíval lehkovážně teologických výrazů, bolí mě to.
Život jako neustálá hra se sebou, o sobě, pro sebe, na sebe… až někdy cítíme potřebu zeptat se znepokojeně: „A kdo jsem já?”
Hledáme sami sebe prostřednictvím druhých, toužíme je ovládat, vítězit nad nimi, vlastnit je. Možná by stačilo jen na chvíli se zastavit, vystoupit ze hry a podívat se na hřiště z nadhledu. A to i za cenu, že budeme nejspíš ledaským obviněni z lehkovážnosti.
Klasický Nezvalův text viděný jako nepřetržitý sled her, hříček a zápasů, které svádějí jednotlivé postavy mezi sebou navzájem i každá sama se sebou v prostoru arény – na místě, kde není možné nic skrývat a kde jedinou obranou je útok.
„Kladem inscenace bylo dramatické využití všech rekvizit a sehranost hereckých reakcí. (…) Text byl zbaven zbytečných replik a naopak byly rozvinuty jeho další roviny (např. komická) a mnoho nápadů, snoubících se s citlivě upraveným poetickým dramatem a jasným scénografickým uchopením, udrželo tvar v libé celistvosti.“
